IRSKÝ SETR

licence: CC0

Povaha plemene

Irský setr je inteligentní, trochu svéhlavý, ale přesto dobře cvičitelný pes. Z hlediska myslivosti je ovšem výcvik trochu náročnější než u ostatních loveckých psů, proto není mezi myslivci tak rozšířen. Přesto je to vynikající lovecký pes s dobrým nosem, výbornou pracovní způsobilostí, vytrvalostí, temperamentem a neutuchající ochotou k práci. Mezi majiteli je oblíbený také pro svoji hravost, přítulnost, laskavost a oddanost. Není agresivní, naopak je mírný, kamarádský a spolehlivý.

Popis irského setra

Tohoto loveckého krasavce by mohlo charakterizovat jediné slovo: elegance. Je to středně velký pes s váhou 20 až 25 kg a výškou asi 60 cm v kohoutku. Má dlouhou hladkou srst bez kadeří, vyvážené tělo s úzkou lebkou, dlouhým krkem, hlubokou hrudí a svalnatými bedry. Středně dlouhý ocas nosí v úrovni hřbetu nebo níže. Irský setr se pohybuje volně s majestátně vzpřímenou hlavou a v porovnání s ostatními setry působí štíhlejším a ladnějším dojmem. V průměru se dožívá asi 13 let.

licence: CC0

Klasifikace FCI

V roce 1882 byl založen první Klub irských červených setrů „Red Setter Club", který o čtyři roky později vydal plemenný standard a poté i směrnice pro lovecké využití. Podle klasifikace FCI je irský setr zařazen do VII. skupiny - Stavěcí psi, podskupina 2 - britští a irští stavěcí psi s loveckou zkouškou. Oficiální zkratka pro ČR je IS. Určením je to rodinný a lovecký pes.

Základní péče o psa

Přestože jde o původně loveckého psa, dá se dobře chovat i v bytě. Názor, že irský setrpotřebuje extrémně mnoho pohybu je diskutabilní. Je však nutné pravidelné venčení, alespoň 30 minut ráno a odpoledne, večer pak procházku prodloužíme. Nedoporučuje se mít psa střídavě ve venkovním kotci a doma, protože pobyt venku by pak mohl považovat za trest. Pokud je chován doma, vytvořte mu tichý koutek stranou rodinného ruchu.

Jeho srst potřebuje pravidelně pročesávat a alespoň třikrát do roka trimovat. Jelikož má podobně jako kokršpaněl velké, těsně ke hlavě přiléhající uši, je nutné chlupy kolem vnějšího zvukovodu odstřihávat, aby nedocházelo k zánětům.

Historie plemene irský setr

Irský setr vznikl v Irsku pravděpodobně systematickým křížením Irského červenobílého setra s neznámým červeným psem. Původně se vedle sebe choval jak irský červený setr, tak červenobílý setr a jejich majitelé je běžně křížili ve snaze získat co nejlepší jedince pro práci. Červených setrů však bylo zpočátku méně. Teprve postupně začala jejich obliba stoupat, protože byli považováni za elegantnější . Největší rozmach v chovu irských červených setrů nastal ve druhé polovině 19. století. V Čechách se začal irský setr objevovat nejdříve především na šlechtických honitbách, ale koncem 19. století, kdy nastal rozvoj myslivosti a chovu zvěře, vzrůstal i počet chovných stanic a za první republiky jich bylo již nepočítaně. Dnes je u nás registrováno několik desítek chovných psů a fen v reproduktivním věku.

ŠIBA INU

licence:CC0

 

Povaha plemene

Šiba inu je ostražitý a upřímný pes. Neustále si vyžaduje pozornost svého okolí, chce, aby se vše točilo kolem něj. Na každý neznámý zvuk, neznámého člověka nebo neobvyklou situaci reaguje hlasitým štěkáním a chce být účasten jejímu řešení. Šiba inu je velmi dobrý hlídač a své území je ochoten bránit i před nepřítelem, který je mnohonásobně větší. Ve své domovině na tuto vlastnost doplatilo mnoho těchto psů svým životem, a to v případech, kdy se postavili třeba medvědu nebo jelenovi. Šiba inu je přirozeně čistotná a proto se hodí i do bytu, kde vydrží celý den sama a trpělivě čeká na příchod svých majitelů. Její veselá povaha si získá srdce dětí i dospělých a šiba inu se jim za lásku odmění veselými kousky. Je tvrdohlavá, takže výcvik není jednoduchý, ale pokud ví, že za splněný povel dostane pamlsek, je schopná udělat cokoli. siba inu je i mimo jiné velmi zvědavá, proto ocení přístup k oknu, odkud může pozorovat dění venku. Je velmi přizpůsobivá a ocení jak krátkou procházku, tak celodenní túry. Potřebuje ovšem prostor k uplatnění svojí inteligence a individuality.

Popis šiba inu

Šiba inu má barvu srsti ve všech odstínech rezavé. Výška šiba inu je 35,5 - 41,5 cm. Navzdory k malé velikosti je to pes svalnatý. Svým vzhledem připomíná lišku. Oči má trojúhelníkového tvaru a tmavé barvy. Uši jsou také trojúhelníkové, malé a vztyčené. Ocásek má stočený na hřbetě. Má dvoupatrovou srst, vrchní je tvrdá a rovná, pod ní je srst jemná a hustá. Hřbet má rovný, bedra svalnatá, hrudník a žebra dobře klenutá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

licence:CC0

Klasifikace FCI

Dle FCI (Mezinárodní kynologická federace) ješiba inu zařazena do skupiny 5 - špicové a primitivní plemena, sekce 5 - asijští špicové a příbuzná plemena. Oficiální název je shiba-inu- Shiba. Zemí původu je Japonsko.

Základní péče o psa

Šiba inu nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Pokud ovšem chceme, aby si vytvořila pouto s majitelem, je nutno si pejska pořídit již jako štěně.

Historie plemene šiba inu

Šiba inu znamená v překladu „malý pes z lesa plného křoví". Název tohoto plemene vznikl pro jeho použitelnost při lovu ptáků v houštinách.Šiba inu je velmi staré plemeno pocházející z Japonska, kde je dodnes nejrozšířenějším psem i když dnes už jen jako společník. V sedmnáctém a osmnáctém století se do Japonska dostávali také další psi z Evropy, ze kterých postupným křížením vznikly tři druhy plemene šiba a ty byly pojmenovány po oblastech, kde se nacházeli. Z původních domorodých plemen bylo vyčleněno šest plemen, které se od sebe lišily velikostí. Hlavním znakem byly jejich špičaté uši a ocas stočený na zádech. Šiba inu byla chována pro lov. Během druhé světové války Šiba inu téměř vymizela. Po válce byl ale úspěšně spuštěn program na její záchranu a toto plemeno se tak podařilo obnovit. V dnešní době se stále využívá i k lovu.

BORDER KOLIE



licence:CC0

Povaha plemene

Psi z rodu border kolie jsou nesmírně inteligentní, učenlivý a pracovití. Je to také značně odvážné plemeno, ovšem se sklonem velice silně citově přilnout ke svému pánovi. Je-li tomu border kolie zvykána odmalička, snadno se sžije s dalšími domácími zvířaty. Rovněž její vztah k dětem je dobrý, ovšem pod podmínkou, že border kolii dokážete zajistit dostatek pohybu a činnosti. Je to otužilý pes, kterého je možné celoročně chovat venku v kotci.

Popis border kolie

Jedná se o středně velké plemeno, jehož tělesné proporce leží ideálně vprostřed mezi těžkou a lehkou tělesnou stavbou. Tvar těla má obdélníkový formát. Srst border kolie může být krátká, nebo delší, přičemž psi s delší srstí výrazně převažují. Oba typy osrstění ale mají jak, svrchní krycí srst, tak spodní, hustou podsadu. Barevné variety border kolie jsou velice rozličné, přípustné jsou v podstatě všechny barvy, nikdy by však nemělo výrazně převládat bílé osrstění. 

Kohoutková výška psů je v ideálním případě nejméně 53 cm, feny jsou nižší, ale jejich minimální výška není striktně stanovena. Tělo má být atleticky stavěné, obdélníkového až čtvercového tvaru. Hřbet se směrem k ocasu mírně svažuje. Nohy jsou šikmo zaúhlené, svalnaté, ale nemají těžké kosti. Ocas border kolie by měl být dlouhý nejméně k hlezennímu kloubu a je nošen zásadně směrem dolů. Hlava je proporčně úměrná tělu, s širokou lebkou a výrazně se zužujícím čenichem. Oči border koliejsou oválné, dalece posazené a tmavé, výjimečně modré. Uši jsou střední velikosti vztyčené, nebo polovztyčené. Celkový dojem je harmonický díky vyváženým proporcím.

 

  licence:CC0

Základní péče o psa

Péče o srst border kolie není nijak zvlášť náročná, jednotýdenní kartáčování plně postačí. Protože však byl tento pes vyšlechtěn pro náročné ovčácké povinnosti, kterým se dnes již vždy nevěnuje, potřebuje nejen dostatek pohybu, ale také skutečného zaměstnání. Výcvik postačí základní a pes se mu snadno naučí i podřídí - patří k nejchytřejším psům vůbec.

Tento pes je živý, pozorný, obratný a vytrvalý a tudíž ke svému zdravému vývoji a spokojenému životu potřebuje každodenní pracovní náplň.Border kolie je prací v dobrém slova smyslu doslova posedlá. Pokud ji ale nemůžete svěřit její původní „zaměstnání" - tedy nahánění dobytka, je naprosto nezbytné postarat se o jinou náplň dne. Potřebuje pána, který se jí bude intenzivně věnovat např. při výcviku a učení agility, fresbee, flyballu apod. Border kolie se bez možnosti uplatnění stává nejprve smutným, později nervózním až agresivním psem, což mu však nelze klást za vinu. Z těchto důvodů by se majitelem border kolie měl stát pouze ten, kdo je ochoten věnovat práci a zábavě s border kolií maximum času. Toto plemeno rovněž není vhodné pro nerozhodné a nejisté jedince.

Historie plemene border kolie

První počátky tohoto plemene se datují zhruba do doby před 150 lety, kdy došlo na britsko - skotském pomezí (border - hranice) ke zcela úmyslnému křížení nejrůznějších typů ovčáků s cílem získat psa skvělých ovčáckých vlastností. I když se tato idea vrchovatě naplnila, plemeno bylo oficiálně uznáno až v roce 1976.

 ANGLICKÝ BULDOG

licence:CC0

Povaha plemene

Šlechtěním se podařilo bojovníka změnit v kamarádské, mírumilovné až apatické zvíře.Anglický buldok je přátelský, trochu tvrdohlavý pes, který si vytváří velmi silné pouto se svým pánem. Je vhodný k dětem, které miluje. Navzdory svému zevnějšku umí být energický a temperamentní, nadšený při činnosti, ale klidný doma, odvážný, nikoli však agresivní. Je to přirozený hlídač a ochránce. Na cizí psy reaguje mírně, a když se musí bránit, dělá to neústupně, ale šetrně. Nesnáší chov ve venkovních kotcích. Potřebuje být doma a cítit přátelskou atmosféru. Když má radost, vydává poněkud nemocně znějící chrčení a funění.

  licence: CC0                                                  licence:CC0

Vipadá jako zabiják ale v duši je to oddaný a hodný mazel :)

 

Popis anglického buldoka

Anglický buldok je středně velký pes s robustní postavou a krátkými končetinami. Průměrná výška v kohoutku je od 38 do 40 cm a váží kolem 22 až 25 kg. Má mohutnou hlavu se „splácnutým" čumákem a zřetelným spodním předkusem. Má mohutnou hlavu, krátký a silný hřbet, kulatý hluboký hrudník, statné končetiny a tzv. „vývrtkový" ocas. Srst je krátká, hladká a jemná, poměrně hustá. Barva srsti je ve variantách červenohnědé se žíháním nebo bez, někdy s bílými znaky a černou maskou. Vyskytují se i téměř celobílí jedinci, nejedná se však o albíny. Anglický buldok se bohužel nedožívá vysokého věku, průměr je 11 let.

 

 

 

 

 

 

 

  

licence:CC0

Klasifikace FCI

Dle FCI (Mezinárodní kynologická federace) jeanglický buldok zařazen do skupiny II. - Pinčové a knírači, molossoidní, sekce 2.1 - Dogovití molossové, bez zkoušky z výkonu. Oficiální zkratka pro ČR je AB. Využitím je to hlídací a společenský pes.

Základní péče o psa

Anglický buldok nemá žádné zvláštní nároky na chov. Nepotřebuje mnoho prostoru a stačí mu klidný koutek doma. Srst také nevyžaduje speciální péči, pouze se musí čistit vrásky na obličejové části, uši a okolí ocasu. Vzhledem ke zkrácenému nosu jsou buldoci velmi citliví na horko a přehřátí. Proto se musí hlavně v mládí poněkud krotit při dovádění. Buldoci často trpí nemocemi kloubů a víček a mívají těžké porody.

Historie plemene anglický buldok

Prapředkem anglického buldoka jsou pravděpodobně starověcí psi z Asie, zejména tibetská doga, babylonský válečný pes a molosská doga, která žila v Athénách. Je to skutečně staré plemeno, z kterého šlechtěním vzniklo mnoho dalších plemen (např. americký buldok a další). Již ve 12. století začali Normané používat psy na zápasy s býky a tato původně lidová kratochvíle se později rozšířila i na šlechtické dvory. Stávala se také víc a víc krutou a od 16. století vznikla potřeba vyšlechtit plemeno, které by bylo schopné se do býka pořádně zakousnout a nedat se setřást. Předkus dolní čelisti a dozadu posunutý nos byl proto ideálním uzpůsobením. Když však byly býčí zápasy v roce 1835 v Anglii zakázány, neměl náhle anglický buldok žádné využití a plemeno málem zaniklo. Protože však byli oblíbenou rasou mezi prostým lidem, začali je lidé chovat jako společenské plemeno, což vyžadovalo změnit jejich bojovou povahu. Toho se dosáhlo změnou stavby těla z původní štíhlé na zavalitou, robustní postavu s krátkými nohami.Anglický buldok se stal v Anglii národním plemenem, několik jich vlastnil i Winston Churchill. Po dlouhá léta byl jeho export zakázán, takže u nás zdomácněl až v 80. letech 20. století.

SAMOJED

licence:CC0

Povaha plemene

Samojed je velice přátelský, přítulný a inteligentní pes. Má rád děti a je nekonfliktní povahy. Některé prameny uvádějí, že se hodí k hlídání jak domovů tak i pro strážní službu. Přikláníme se však k faktu, že se samojed z původního využití spíše používá jako tažný pes a jako pes určený k hlídání. Samojed má vlídnou a společenskou povahu.

Popis samojedského špice

Samojed je krásný pes s vyváženou stavbou těla střední velikosti. Jeho svalnatý trup a silná konstrukce působí dojmem silného a vytrvalého jedince. Hlava je klínovitá, silná. Nejširší je mezi ušima, které jsou trojúhelníkového tvaru, posazeny vysoko a jsou vzpřímené. Oči jsou tmavohnědé, posazeny daleko od sebe. Nos by měl být černý, v zimních měsících může jeho barva poněkud vyblednout. Pokud však na okrajích nosu zůstanou výrazné tmavé pigmentové skvrny, není tento jev na závadu.Typickým výrazem samojeda je jeho tlama působící dojmem úsměvu, neboť koutky úst jsou zvednuté. Končetiny jsou silné a svalnaté s dlouhým a neúnavným krokem. Ocas je nasazen vysoko, obvykle nosíván ohnutý přes trup. Pokud je pes v klidu, je ocas svěšený. Nejkrásnější, hned za jeho milým „úsměvem", jesamojedova srst, přizpůsobena polárním podmínkám. Proto je jeho srst vybavena ještě podsadou, což je krátká, jemná a hustá srst, kterou kryje vrchní vrstva srsti, která je delší a hrubší. Ideální barva srsti je čistě bílá, bílá se žlutou nebo krémová. Správná barva Samojeda nesmí však působit tmavě, tmavší barva je jen místy. Samojed je vysoký v kohoutku zhruba 57 cm, fenka 53 cm.

Klasifikace FCI

Plemeno: FCI V. - špicové a primitivní typy, sekce 1 - Severští tažní psi, oficiální zkratka v ČR: S, bez zkoušky z výkonu, číslo standardu: 212/1988 Rusko-svaz severských států, datum publikování původního standardu: 22. 07. 1997

Základní péče o psa

Samojed je velmi houževnatý pes co se týče nízkých teplot. Může tak být umístěn trvale venku. Je to pes, který potřebuje pohyb, přesto se však hodí i do města. Nutné je pečovat o jeho dlouhou srst. Tento pes jinak nevyžaduje žádnou zvláštní péči.

Historie plemene samojedský špic

Samojed pochází ze severu Ruska. Jeho pojmenování je odvozeno od obyvatel. Byly to německé kmeny, které byly v Rusku nazýváni „Samojedi" a obývaly jak severní Rusko, tak i Sibiř. Samojedi byli hojně využívání jako tažní saňoví psi, ale také k lovu jelenů. Protože společně s lidmi žili v nevlídných podmínkách severního Ruska, psi spali společně s jejich majiteli v jejich obydlích a zahřívali je. Tím vzniklo mezi majiteli a psy pevné pouto a z těchto zvířat se stala velice vlídná a společenská stvoření. Do Evropy bylo toto plemeno importováno kolem roku 1889 anglickým zoologem, který přivezl několik psů. Jiní zoologové dovezli další psy a ti se stali základem pro chov samojeda v Evropě.

FOXTERIER HLADKOSRSTÝ

licence:CC0
Povaha plemene

Hladkosrstí foxteriéři jsou velice temperamentní, živí, veselí, ostražití psi. Mezi jejich další vlastnost patří tvrdohlavost, když si něco usmyslí, je těžké je od jejich záměru odvrátit. Jsou velmi inteligentní a pořádně mazaní. Rádi pobývají v přítomnosti svého pána, jsou však schopni se nějaký čas zabavit i sami. Mezi jejich oblíbené zábavy patří norování. Toto plemeno zpravidla dobře vychází s dětmi. Nějaký ten šťouchanec jim nevadí, práh bolesti je u foxteriérů vysoký. Psi se mohou vůči svým psím sokům chovat dominantně. Naučte foxteriéra již jako štěně vycházet s kočkami a jinými domácími zvířaty, aby je později nepronásledoval. Foxteriér je výborný hlídač, na hrozící nebezpečí upozorní štěkotem. Překypují inteligencí a pod správným vedením se mohou v krátké době mnoho naučit.Vyžadují však důsledné, pevné vedení.Foxteriéři jsou až prohnaní a moc dobře vědí, jak na svého pána vyzrát.

Popis hladkosrstého foxteriéra

Hladkosrstý foxteriér dorůstá výšky 39 cm v kohoutku a dosahuje váhy okolo 8 kg. Průměrná délka života je 13 - 14 let. Hřbet je krátký a rovný s mírně klenutými bedry. Vysoko nadsazený ocas je nošen vzhůru, nesmí být však stočený přes hřbet. Hruď je hluboká, přední končetiny rovné. Foxteriéři mají kulaté kompaktní tlapky s mírně klenutými prsty a silnou kůží na polštářcích. Značně dlouhý, svalnatý krk se směrem k lopatkám rozšiřuje. Lebka je plochá a úzká. Malé uši ve tvaru písmene V musí směřovat dopředu. Kulaté, malé a tmavé oči jsou uloženy značně hluboko.Foxteriéři mají nůžkový skus. Nosní houba musí být čistě černá. Srst je hustá, krátká, rovná a hladce přiléhá k tělu. Nikde nesmí být řídká. Barva je převážně bílá s tříslovými nebo černými znaky.

Klasifikace FCI

Skupina 3 - teriéři, sekce 1 - vysokonozí a středněnozí teriéři.

Základní péče o psa

Hladkosrstý foxteriér je nenáročný na úpravu srsti. Stačí ji jednou týdně vykartáčovat. V období línání odstraňujte vypadanou srst gumovou masážní rukavicí. Při výcviku je nutné trvat na svém a být důsledný a srozumitelný.Foxteriéři milují činnost a překypují energií. K jejich oblíbeným zábavám patří hra s míčkem, které se nemohou nikdy dost nasytit. I když mají foxteriéři rádi dlouhé procházky v přírodě, stejně tak jim postačí pohyb po zahradě. Je to také vhodné plemeno do bytu, ale potřebuje dostatek pohybu. S vhodným pánem se mohou tito mrštní psi velmi dobře prezentovat při míčových hrách nebo v soutěžích obratnosti.Jsou výbornými pomocníky myslivců.

Historie plemene hladkosrstý foxteriér

Toto plemeno bylo původně vyšlechtěno ve Velké Británii v polovině 19. století. Foxteriér sloužil k hubení hlodavců, lovu lišek nebo jezevců. Je rovněž výborným lovcem zajíců. Doplňovali smečky loveckých psů a pudili lišky z nor. Odtud také vzniklo jejich pojmenování. Foxteriér v sobě skrývá anglické slovo „fox" (liška) a latinské slovo „terra" (země). Tehdy se dávalo přednost bílému zbarvení, aby nedošlo k záměně s liškou. Předpokládá se, že právěhladkosrstý foxteriér je původnější. Ale předka mají oba společného. Hladkosrstý foxteriér pochází z hladkosrstého black and tan teriéra kříženého s bígly, buldoky a anglickými chrty. Dále se uvádí vliv skotských teriérů.

LABRADORSKÝ RETRÍVR

FCI

Retrívři a vodní psi

Využití

Lovecká plemena

Velikost

Velká plemena

Původ plemene

Kanada

Výška v kohoutku

54 - 57 cm

Hmotnost v dospělosti

cca 32 - 40

Věk

12 - 14 let

Délka srsti

krátká

Péče o srst

pravidelná

Vztah k dětem

velmi dobrý

Vztah k ost. zvířatum

velmi dobrý

Náročnost na výchovu

nenáročný

Náročnost na pohyb

náročný

Vhodné prostředí

jakékoliv

Využití psa

společník

Časová náročnost

půl dne

Historie plemene labrador

Labrador je pes, který miluje vodu. To proto, že jde o původně rybářské plemeno. Labradorský retrívr koncem 18. stol. pomáhal tahat rybářům sítě z vody. Černému psu se říkalo novofundlandský pes, stejně jako jeho těžšímu a chlupatějšímu příbuznému. Později byla tato dvě plemena odlišena. Žlutý labrador se objevuje až na konci 19. stol. K nám se toto nádherné plemeno dostalo až roku 1971. Zde se od retrívra očekávala jiná povaha. Labrador je milý a neagresivní pes. Neznalost způsobila nepříznivý vývoj labradora u nás. Dnes už plemeno odpovídá mezinárodnímu standardu.

Výskyt

U nás i ve světě patří k nejoblíbenějším zvířatům.

Popis labradorského retrívra

Fenka labradorského retrívra je vysoká 54 až 56 cm, pes měří 56 až 57 cm. Průměrně váží asi 25 až 34 kg. Hmotnost není dána standardem, avšak mnoho těchto psů sužuje problém s nadváhou. Mají totiž obrovský apetit , jsou vděční strávníci, ale rychle se kulatí a leniví.Obezita u psa je závažný problém. Labradorský retrívr je silný, mohutný pes chovaný ve třech barevných variantách - žlutý, černý a čokoládový. Čokoládová barva je u nás ještě stále poměrně vzácná. Všechny varianty mají hnědé oči. Uši jsou svislé. Srst labradora je krátká, lesklá, jemně zvlněná, hustá a poměrně tvrdá. Velice hustá podsada dobře chrání psa před nepříznivým počasím.

Povaha plemene

Všestranný, inteligentní, nekonfliktní a přátelský pes je oblíbený nejen jako rodinný společník. Někteří labradoři zachraňují životy, jiní se stávají nedocenitelnými společníky lidí s těžkým handicapem a to stále ještě není vše, v čem toto sympatické plemeno vyniká.

Labradorský retrívr je u nás v posledních letech velice populární. Mezi jeho přednosti patří milá a neagresivní povaha, hravost, skvělý čich a láska k vodě. To z něj dělá skvělého psa s širokým využitím. Labrador není jen hezké plemeno vhodné na zahradu. Je to skvělý stopař, hledá drogy, bývá skvělý vodní záchranář, ale i oblíbený vodicí pes. Labrador má mírumilovnou povahu, je  přátelský a společenský. Tento pes miluje rodinu a nerad bývá sám. Pak má čas a chuť „zlobit". Vyhledává lidi i zvířata a zapojuje je do hry.

Užití

vyšlechtěn jako specialista - aportér, dnes myslivecky všestranně upotřebitelný, ovšem ne tam, kde se vyžaduje ostrost. Vodící pes pro nevidomé, záchranář, vyhledávač drog. Stále oblíbenější pes rodinný.

Zvláštní nároky

Miluje vodu a koupání. není dobrým hlídačem. Pokud nemá dost pohybu, inklinuje obezitě. 

Základní péče o psa

Labradorský retrívr nevyžaduje složitou úpravu srsti. Doporučuje se srst pročesat alespoň jednou týdně. K odstranění nečistot obvykle stačí jemný kartáč a mokrý hadr. Labrador je aktivní plemeno, k udržení dobré psychické i fyzické kondice a zdraví je ale potřeba psa zaměstnat. Má rád delší procházky, rád se učí něco nového a na některé kynologické disciplíny má doslova talent. Snad kromě obrany, která mu vzhledem k jeho povaze nedělá dobře. Je nezbytně nutné, aby měl labrador většinu dne společnost, samota ho stresuje. Labradorský retrívr potřebuje k uchovnění úspěšně absolvovat pracovní zkoušku. Pozor na některé choroby, jako dysplasie kloubu. Mezi těmito psy se objevuje i epilepsie a alergie. Při výběru štěňátka proto obzvlášť pozor!